Agentka Kentová - 4. část - Zásilka pro Amana

Konec září 2008. Do zcela obyčejného nákladního auta byla naložena většina vzorků toxinu z Goatmanova těla, a ten byl z Langley poslán do přísně tajné podzemní základny v Kentucky. Měla to být tajná operace. I tak bylo krajně nepravděpodobné, že by ji na půdě Spojených států amerických mohl někdo ohrozit. 

Barbara zrovna seděla u stolu ve své kanceláři a popíjela čaj. Natalie dnes skončila o trochu dříve, ale Barbara s ní měla v sedm večer schůzku. Po ní plánovaly jít do kina. Jejich vztah byl vážný. Obě k sobě cítily to samé, a vědělo o tom i jejich okolí. Když tak Barbara přemýšlela o tom, co si večer obleče, aby na svou přítelkyni nejlépe zapůsobila, objevil se v kanceláři udýchaný Moffat. 

"Kentová, prosímvás, seberte se, a odjeďte na tohle místo!" zakřičel a položil na stůl papír se souřadnicemi.

Dlouho se nerozmýšlela. Nasedla na motorku a zamířila k Paw Paw v Západní Virginii. Nebyla sama, jel s ní i Arik Thomson. Nikdo by si však na rušných dálnicích Marylandu a Západní Virginie nedokázal představit, že ti dva docela obyčejní, drsní motorkáři v černých kabátech a nádhernými ohnivými prameny zdobícími jejich přilby, jsou agenti CIA.

Když Kentová a Thomson dojeli na místo určení, čekalo je uvítání od kapitána Peytona Reevese z americké armády. Krátce jim vysvětlil, co se tu stalo. Na nákladní vůz, převážející jedovaté látky z Goatmových útrob, zaútočila skupina šesti ozbrojených zabijáků. Zatím nebylo jasné, odkud vlastně byli. Převrátili nákladní vůz a zastřelili řidiče, jenže ten stačil včas upozornit na svou situaci CIA, a ta zase okamžitě uvědomila armádu. Dříve, než se ti darebové naděli, byl náklaďák obklíčen palnými zbraněmi. Rozhodli se setrvat v nákladovém prostoru vozu. Nikdo na ně tedy nemohl vystřelit; taková rána by způsobila nejen jejich smrt, ale i výbuch všech těch jedovatých látek - a to by pro ovzduší nebylo zrovna nejlepší. Jediná molekula Goatmanova toxinu ve vzduchu by mohla být dovlečena vzduchem až do městečka, a tam někoho klidně i zabít!

Kentová a Thomson se k náklaďáku přiblížili, aniž by jim hrozilo velké nebezpečí. Ozbrojenci byli uvnitř, zdráhali se ze svého úkrytu vylézt. Agentka přiložila ke nákladovému prostoru malý čip, a vzdálila se. Čip explodoval, avšak vše, co způsobil, byla malá dírka. Kentová zamířila do dírky pistolí, a z té po zmáčknutí spouště vytřelila malá kulička, nesoucí dusivý plyn. Všech šest ozbrojenců okamžitě opustilo nákladový prostor. Thomson po nich začal střílet ze síťové pistole. Všechny je dostal, až na jednoho. Ten přiběhl k Thomsonově motorce, a mával s plechovkou v ruce. Uvnitř byl jistě Goatmanův toxin!

Nikdo se neodvážil po něm vystřelit. A ten darebák byl teď na útěku! Jakmile se vzdálil, Kentová sedla na motorku a vydala se za ním. Thomson s ní mluvil po vysílačce.

"Neudělej, prosímtě, žádnou blbost," vzkázal jí.

"Neboj. Nějak ho dostanu, aniž by s tím jedem stačil něco provést," odpověděla.

Nebyla si však samá jistá, jak tohle vlastně dopadne.

Těsně před vjezdem do ulic Paw Paw se z oblohy snesla helikoptéra, a uprchlík do ní skočil. Thomsonova motorka pak už jen narazila do sloupu. Kentová po helikoptéře vystřelila lano s hákem, a následně byla povznesena. Vyšplhala do vrtulníku, a chytila uprchlíka za ruku. Vytrhla mu z ní plechovku, a zasunula ji do kapsy. Pak chudáka zločince popadla za krk a vyskočila s ním.

"Co ta ženská právě udělala?" zeptal se první pilot toho druhého.

Při pádu zmáčkla Kentová tlačítko na opasku, a asi tak deset metrů nad zemí se jí z uniformy vysunula mechanická křídla, která ovšem působila spíše jako padák. Zmírnila pád, který byl i tak docela tvrdý. Uprchlík při něm omdlel, Kentová byla jen ráda, že dopadla na opačný bok, a plechovka s jedem tak nebyla zmáčknuta.

Když se chlapík probudil, nacházel se ve sklepě základny CIA v Langley. Seděl spoután u židle.

"Jak se jmenujete, proč jste přepadl ten nákladní vůz, a k čemu jste chtěl ty látky použít?" zeptal se ho Moffat.

"Nic neřeknu," odpověděl unaveně, líně zločinec.

"Dobrá. Tak s vámi uděláme to, co s vašimi pěti komplici," odpověděl Moffat a ukázal mu fotografii chlapíkových zkrvavených kumpánů.

"Ne! To ne! Tohle, proboha, ne!" zařval zločinec. "Tohle za to nestojí. Jsem George Sanders. Najal nás Japonec jménem Amano. Sídlí v Tokiu. Chtěl nějaké jedovaté látky, a dozvěděl se od jednoho z vašich lidí, že tu máte něco z kryptida jménem Goatman. A to je všechno, co vím. Běžte se zeptat jeho! A mě klidně zavřete, protože Amano mě za porušení slibu o mlčení pověsí!"

"Skvělé, pane Sandersi. A mimochodem, ty fotografie jsou fake. Jsme přece ve Státech. Žádné popravy," usmál se Moffat.

Agentka Kentová - 3. část - Souboj v hlubině

Natalie nebyla úplně bezbranná. Na opasku měla připnutou pistoli s harpunovou střelou. Jediným pravidlem zde bylo, že mohla vystřelit na cíl z velmi malé vzdálenosti. Z toho důvodu nebyla taková zbraň zrovna vždycky využitelná. Ale v této neuvěřitelně vzácné situaci, kdy obrovitý podvodní netvor otevíral tlamu, a jeho dýkovité zuby se k ní rychle blížily, rozhodně využitelná byla! Natalie zmáčkla spoušť, a harpuna prorazila vodu. Zachytila se mezi zuby obrovského jezerního démona. Ten začal házet hlavou ze strany na stranu, až se na chvíli ztratila v myriádě bublinek. Podařilo se mu trhavým pohybem přetrhnout lanko, spojující harpunu s pistolí, ale kovový hák ze svých zubů nedostal. Nehezky se mezi nimi zaklesl, a zvíře teď kvůli němu nemohlo zavřít tlamu.

Natalie využila netvorova zděšení, a vzdálila se od něj. Bohužel nemohla plavat příliš rychle. Postupovala pomalu. A pak se něco dotklo jejího ramene. Tak moc se polekala, že jedním dechem vtáhla až příliš mnoho kyslíku, a udělalo se jí špatně. Kdyby mohla, pozvracela by se, ale s dýchacím přístrojem v ústech to nebyl dobrý nápad. Uklidnila se však během krátké chvilky. Uvědomila si totiž, že jejího ramene se dotkl William. Potápěčským gestem se omluvil. Z dálky asi deseti metrů posvítily na jezerní příšeru, stále se držící dna. O jeho písečný, místy i štěrkovitý povrch se snažila hák opatrně sejmout ze zubů. Natalie se teď chtěla zaměřit na hledání Barbary. Při pomyšlení na to, že se jí mohlo něco stát, se jí svíralo srdce!

Teprve teď si Natalie i William všimli, že zpoza jezerního netvora, s velkou pravděpodobností skutečného Igopoga, se vodou line krvavá stopa. Natalie se vehnaly slzy do očí! Barbara! Co s ní ten netvor udělal? Proplavali s Williamem kolem monstra a mířili za pomalu mizející krvavou linií. Jenže právě teď se Igopogo, možná sedm metru dlouhý plesiosaur, přestal soustředit na hák mezi zuby. Vrhnul se na Williama. Nedalo se mu uplavat. Prostě jen otevřel tlamu, a jeho zuby se najednou ocitly jen centimetry od Williamovy ruky. Mladý kanadský policista však pohotově vytáhl nůž, a zabodl jej Igopogovi do dásna. A tlačil ho do něj, co to jen šlo. Když Igopogo zavřel tlamu, měl v ní už dva předměty, jež z ní zkrátka nemohl dostat. Z jeho tlamy teď také proudila spousta krve. Narazil zavřenou tlamou do Williama, a to zezadu, takže skoro smetl ze zad jeho kyslíkovou bombu. Hned nato Igopogo svou mohutnou hubu opět rozevřel, a prokousl dýchací šňůru. William se začal dusit.

Natalie se odvážila vrhnout se na Igopoga holýma rukama. Obepnula rukama jeho dlouhý krk, a snažila se odtáhnout jej od Williama. Pomohla si ostrým kamenem, který nahmatala na dně. Praštila jím Igopoga do hlavy. Možná ho jen poškrábala, ale vodní netvor se dal na ústup. Rychle se ztratil v temné hlubině. Natalie neměla čas na odpočinek. Okamžitě připlula k Williamovi a vytáhla z kapsy v neoprénu náhradní dýchací zařízení, napojené pochopitelně na její kyslíkovou bombu. William se nadechl snad jen vteřiny předtím, než mohl vypustit duši. Museli teď plavat společně. Natalie si všimla jeskyně, o které dosud nikdo nevěděl. S Williamem do ní vpluli. Podařilo se jim dosáhnout hladiny, mnohem níže, než se nacházela hladina jezera. Čekalo je tu velké překvapení.

Na krátkém břehu téhle jeskynní tůně seděla u blikající baterky Barbara, a mnula si zkrvavenou levou nohu. Vedle ní se k sobě tiskli dva malí plesiosaurci; potomci velkého Igopoga! A v samém rohu jeskyně, celí zmrzlí, promočení, byli otec a dcera Haskellovi.
"Barbaro! Proboha, ty žiješ! Myslela jsem, že se utrápím..." vykřikla Natalie a objala se se svou přítelkyní.
"Měla jsem strach, že cestičku do téhle jeskyně nenajdete," řekla Barbara, "každopádně moje kyslíková bomba je v pořádku, tak bych se snad odsud beztak dostala... Igopogo mě kousl do nohy, ale pak se zaměřil na Vás, a já tupě odplavala. Ale našla jsem tuhle skrýš. Má tu mláďata. A odnesl do ní Haskellovy. Jsou oba zranění. Krvácejí, Igopogo je pokousal. Myslel, že jimi nakrmí ty dva neřády, ale oni nejspíš lidské maso odmítli."
"No jo, ale co teď, agentko Kentová? Máme tu dvě funkční bomby, tu vaši a tu Nataliinu. K obou máme náhradní dýchací přístroj, připnutí k bombě, ale to znamená, že tady v jeskyni bude někdo z nás muset zůstat," řekl William, "a to bude kdo?"
"Já," řekl starý Haskell, "hlavně prosímvás odveďte mou dcerku do bezpečí."
"Fajn," řekla Barbara, "Natalie, ty teda ke břehu dostaneš Williama, já vezmu tu holku, a pak se sama vrátím tady pro pana Haskella."

Vypluli z jeskyně. Nic se nedělo. V pořádku dosáhli hladiny. Vše šlo podle plánu. Natalie, William a osmiletá holčička zůstali na břehu, Kentová si dala na nohu obvaz, převázala ho nějakou gumovou, elastickou látkou, a znovu vydala do hlubiny pro starého Haskella. Jenže když se vynořila v jeskyni, spatřila dospělého Igopoga, šinoucího se po úzkém břehu při její stěně, jak se na něj chystá zaútočit. Musela jednat rychle. Začala střílet z pistole. Hluk v jeskyni vyděsil především malé Igopogy. Dospělec, vyrušený zděšeným křikem svých mláďat, nechal Haskella být. Ten okamžitě skočil do vody za Kentovou.
"Dejte si tohle do pusy," řekla Kentová a podala mu náhradní dýchací přístroj, "a držte se mě za ruku. A kopejte nohama. Musíme plavat co nejrychleji!"
Haskell na to nemohl reagovat jediným gestem, nebyl čas. Ponořili se, a začal závod o život.

Jakmile dosáhli dna jezera, Igopogo se opět zakousl Barbaře do nohy. Opět do té staré rány! Barbara zařvala, i když to přes dýchací přístroj nešlo moc slyšet. Otočila se, a z jeho otevřené tlamy vytáhla Williamův nůž. Chystala se bodnout jej do Igopogovy hlavy, ale z výšky se náhle snesl další harpunový hák, a opět narazil do Igopogových zubů. Uvolnil tak ten předchozí. Dost to ale bolelo.

Barbara se podívala na sebe. Natalie ji neopustila! Popadla ji za ruku, a vytáhla Barbaru s Haskellem na hladinu. Rychle doplavali na břeh. Mise splněna!

"No vidíte, a Igopogo z toho nakonec vyvázl takřka bez zranění," usmála se Kentová.
"Jenže zabil Lenu," připomněl William, "takže to je zabiják lidí..."
Nastalo ticho. Na to už nešlo nic říct.

To, že v Okanaganu žije velký jezerní démon, totiž přežívající plesiosaurus, bylo samozřejmě utajeno. Lena dle "oficiální" verze zemřela při přestřelce se zločincem na okraji Vancouveru během mise, na kterou byla sama vyslána. Její tělo jím mělo být vhozeno někam do řeky. Rozkousané tělo Leny bylo samozřejmě z Okanaganu vytaženo, a pohřbito. Haskellovi podepsali spis, podle něhož neměli o tomto incidentu nikde mluvit. Podle "oficiální" verze se jen ztratili v okolních lesích. Byli samozřejmě jaksepatří odškodněni.

Po návratu do Langley se s Barbarou a Natalií setkal Arik Thomson. Řekl jim o tom, co se stalo Horstu Fischerovi. V laboratořích se pak trojice setkala s Frederickem Moffatem.
"Doktor Fischer je v nemocnici, stejně jako Ron. Mrtvola Goatmana byla uložena do mrazáku, rovněž jako veškeré tělní tekutiny, jež z ní byly odebrány. Nechceme nic riskovat," vysvětlil Moffat.
"Ať už je to cokoliv, zdá se, že tyhle jedovaté látky jsou v Goatmanově těle přítomny zcela přirozeně," dodal Thomson.
"Ale... mají potenciální využití. Víte, na co myslím," řekl Moffat.
"Zbraně? Chemické, nebo... biologické zbraně? Z kryptida?" zeptala se překvapeně Barbara.
"Ano," odpověděl Moffat, "a právě proto nechceme, aby se o Goatmanovi někde dozvěděli. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby na tohle někdo přišel? Goatmanů musí žít v Texasu, a kdo ví, možná i v jiných státech, víc. Jednoduše by je pochytali, pozabíjeli, a pak z nich vytvořili třeba plynové granáty. Ta látka je tvořena toxinem, který poblázní nervový systém. Nejdřív začnete zvracet, pak ztratíte vědomí, a začnete mít nepříjemné halucinace. Ani Horst, ani Ron se z toho ještě nedostali... Je to síla."
"Ale jak víte, že jednou Goatmana pro něco takového někdo nevyužije?" zeptala se Barbara.

Agentka Kentová - 2. část - Jezerní démon

Natalie odhodila plášť, který zakrýval tělo zabitého kryptida. Jeho nehybné tělo bezmocně leželo na pitevně. Byl uložen na lůžku, jako člověk. Ale vždyť Goatman se člověku tak podobal! Barbara se chtěla zatřást hrůzou, když pohlédla do jeho vytřeštěných, zlých očí. Avšak neučinila tak. Nechtěla před Natalií ukázat svůj strach. Jediný pohled na to ohyzdné zvíře by ovšem vystrašil každého bez rozdílu.

"Není mi z něj dobře," přiznala Natalie.

"No," protáhla Barbara, "mě taky ne."

Pak k nim přistoupil doktor Horst Fischer, vedoucí chystané pitvy. Jeho obličej, pokrytý vráskami moudrosti, zářil nadšením. 

"Sebe vás z něho? Mě taky. Je to possádná potvorra. Nechtěl bych být na mrrtvém konci jejích rrohů, se vší úctou k vám, madam," řekl se svým silným německým přízvukem.

"No, jenom do mě těma rohama narazil. Až zas tak strašný to nebylo," zasmála se Barbara.

Doktora Fischera zajímala především ona smrdutá tekutina, která vytekla Goatmanovi z tlamy okamžitě poté, co zemřel. Jakmile obě agentky opustily pitevnu, rozkázal svým kolegům, aby do Goatmanova břicha zanořili skalpely. On mezitím otevřel zkumavku, a vykapal tekutinu na stolek mikroskopu. Jak tak mikroskop zaostřoval a prohlížel si neobyčejně zvláštní strukturu této látky, ani si nevšiml, že jeden z jeho podřízených omdlel. Další dva právě stáli u stolu a vyměňovali si rukavice. Teprve pak si uvědomili, že jejich kolega, Ron, leží nehybně na zemi.

"Doktore!!! Doktore!!!" začali oba mladíci křičet, jako by šlo o život. A popravdě, vlastně o život šlo.

Fischer se zvedl ze židle a přiběhl k Ronovi. 

"Prroboha! To není možné!" zařval. Sáhl Ronovi na srdce. Necítil žádný tep. 

"Uvědomte Thompsona! Okamžžitě!!!" zařval skoro hystericky. Srdce se Ronovi zastavilo teprve před chvílí, jistě by ho ještě šlo zachránit! 

Jakmile byl Ron na nosítkách odnesen z pitevny, prohlédl si Fischer znovu Goatmanovo tělo. Z otevřeného, silně rozšířeného řezu v jeho břiše pomalu vytékala ta zelená, svítivá tekutina, připomínající sliz. 

Fischer se zalekl. Nechtěl se k ní přiblížit. Patrně šlo o nějaký jed či něco podobného! Ale jak se tato tekutina dostala do Ronova těla? Vytryskla snad omylem na jeho jazyk? Spolkl kapičku jedu, a to jej zabilo? Nebo se tekutina vstřebala do jeho kůže? Ale jak by se to mohlo stát muži, který byl od hlavy k patě zakrytý? Až pak si Fischer uvědomil poslední možnost. No jistě, tekutina se musela vypařit! Pomalu se jí nadýchal... To bylo ono! Fischer vyšel ven z pitevny. Udělalo se mu špatně. Cítil, že se asi brzy pozvrací. V tu chvíli mu vše projelo hlavou. Když seděl u mikroskopu a studoval tu látku, také se jí nadýchal. Ten ostrý zápach byl varováním. Fischer sebou před pitevnou sekl jako poražený býk.

V době incidentu byly již Barbara a Natalie na cestě z Langley. Odlétaly na severozápad, za hranice Spojených států. Frederick Moffat jim dal nový úkol.

Na břehu jezera Okanagan v Britské Kolumbii byl prý spatřen starý známý kanadský kryptid Igopogo. Jezerní nestvůra s vlčí hlavou prý napadla padesátiletého rybáře a jeho osmiletou dceru, když spolu na břehu chytali ryby. Podle očitých svědků je stáhla do svého hlubokého jezerního ráje - Okanagan se může chlubit maximální hloubkou 232 metrů - a to byl jejich konec. Dvě pracovnice CIA teď měly ve spolupráci s Provinciální policií Britské Kolumbie zahladit stopy a případně se pokusit oba pohřešované najít, byli-li tedy ještě stále naživu. 

Z Vancouveru, startovacího bodu po přistání, to ke břehům Okanagan Lake zabralo přibližně 4 a půl hodiny autem. Tam se pak obě ženy setkaly s mladým policistou Williamem. Jeho předky byli původní obyvatelé Ameriky. Bylo to na jeho obličeji znát. Měl neskutečně příjemný výraz v obličeji. Takový rozhodný, takřka až moudrý, což bývá u třicetiletých mužů dosti výjimečné.

"Vysvětlete mi jednu věc," začala Kentová, "jak může nějaká podvodní příšera - pokud tedy existuje - sežrat dva lidi na břehu jednoho z trochu populárnějších kanadských jezer?"

"Taky tomu nemůžu uvěřit," odpověděl William, "ale prý je to pravda. Už jsem mluvil s tuctem lidí, kteří to údajně viděli..."

"Určitě tu něco žije. O Igopogo se mluví už přinejmenším několik desetiletí," řekla Natalie.

"Paní Haskellová, jediná pozůstalá, musela být převezena do nemocnice. O možné smrti své dcery nechce ani slyšet," informoval William.

"Myslíte, že jsou živí? Ti dva ztracenci?" zeptala se Kentová.

"Nevím... Obávám se, že... nejspíš ne. Ale musíme najít jejich těla."

"Takže jaký je plán?" zazněl Nataliin hlas.

"Plán je takový, že si teď oblečeme neoprény, hodíme na sebe tyhle zrezlé vodní skafandry - velmi moderní, ve skutečnosti - skočíme na člun a zaplujem si až do středu jezera. A tam se pak potopíme do co největší hloubky," řekl William.

Dvě hodiny na to projíždělo temnými hlubinami jezera několik světel. Barbara, Natalie a William pátrali po ostatcích otce a dcery Haskellových, bez úspěchu. Ve člunu na hladině seděla policistka jménem Lena. Nedělala tak prakticky nic, jen čekala, až se její kolega se dvěma agentkami zase vynoří.

V jednu chvíli se člun mírně zatřásl, jako by do něj snad něco zespodu narazilo. Lena se probrala z bezvýznamného hledění na vodní hladinu. 

"Dicky," řekla si pro sebe nahlas.

Pak vykřikla překvapením. Asi dvacet metrů od člunu vytryskla voda v podobě dvou miniaturních gejzírů. Něco, něco se tam nadechlo! Voda vytryskla, to něco nasálo do nozder vzduch, a zase se to skrylo v hlubinách. Lena se sebe samotné ptala, zda je to možné. Je toto jezero opravdu domovem Igopoga? Pod člunem se zničehonic objevil černý stín. Byl podlouhlý, musel patřit nějakému většímu zvířeti. Člun se zase zakolébal. A pak znovu! Lena neváhala. Vytáhla pistoli a namířila ji na vodní hladinu. Nic. Zase se to ztratilo. Popadla tedy vysílačku. Musela kontaktovat potápěče. A právě v tu chvíli se člun rozletěl na kusy. Lena vyletěla do vzduchu, pistole jí přitom vypadla z ruky. Dopadla tvrdě na vodní hladinu. Bylo to jako dopadnout na beton. Její obličej okamžitě zrudnul bolestí. Možná to celé někdo viděl ze břehu, ale ten byl daleko. Nikdo jí tu teď nemohl pomoci. Lena kopala vodu, křičela o pomoc, a pak byla náhle stažena pod hladinu. Něco stisklo její nohu, a strašlivou rychlostí ji to táhlo do hlubiny. Nestačila se tomu zvířeti podívat do očí. Ani je nespatřila. Dokonce ani neměla šanci ucítit další kousnutí. Její plíce se totiž předtím zaplnily vodou. Ať už ta příšera byla čímkoliv, Lenu utopila dříve, než ji mohla krvelačně zabít. 

Možná jen pár minut nato se světlo Williamovy baterky střetlo s klesajícím tělem Leny. Byl tak šokován, že by řval. Zrychlil se mu tep, začal hlasitěji vtahovat vzduch z bomby na zádech. Zasvítil baterkou kolem její mrtvolu. Nic tu nebylo. Její vrah se prostě ztratil.

Zato Natalie jen pár desítek metrů odtud spatřila velkou černou ploutev, dotýkající se dna jezera. Plula k ní, avšak když se přiblížila, ploutev se ztratila, stejně jako její nositel. Natalie se otočila na Barbaru. Gestem jí naznačila, že ve vodě před ní se cosi skrývá. Barbara připlula blíž. Zahleděly si do očí. Nejradši by si je teď podaly. Měly se opravdu rády. Ve vteřině se však světla jejich baterek z neznámého důvodu vypnula. 

Natalie zachrastila svou baterkou. Něco bylo špatně! Tohle se nemělo stát! Světlo zase po chvilce ozářilo hlubinu Okanaganu. Ale Barbara byla pryč! Zmizela, prostě se vytratila! Natalie by nejradši zařvala zděšením a strachem. Máchala baterkou kolem sebe ve snaze spatřit svou novou přítelkyni nebo jejího únosce. Spatřila v dálce tenký světelný sloupek, kývající se obdobně chaoticky ze strany na stranu. Kdo ví, jak dlouho jí trvalo, než k němu připlula. 

Stanula tváří v tvář Williamovi. Gesty jí naznačil, že Lena je mrtvá. Že na ně už nahoře nikdo nečeká! Natalie úplně ztuhla. Ne že by Williama neviděla ráda, ale když tu je on, kde je Barbara? 

O její potápěčskou ploutvi zavadilo cosi nesmírně hrubého. Protáhlá, šupinatá hlava s přivřenýma očima a dlouhými, ostrými zuby připomínajícími ostny, vycházejícími z široké, jakoby se usmívající tlamy. Huba jezerního démona chňapla po ploutvi a začala jí třást. Natalie z ní hbitě vysunula nohu, a příšera stejně rychle nechala ploutev být. Blížila se přímo k jejímu obličeji. A bylo jasné, že zaútočí...

Agentka Kentová - 1. část - Nestvůry jsou skutečné

Mladá černovlasá žena vstoupila do výtahu v moderní, prosklené budově. Nechala se jím odvézt do jejího nejvyššího patra - k veliteli CIA, Fredericku Moffatovi. Přestože pro Ústřední zpravodajskou službu pracovala už několik měsíců, zatím se se svým šéfem neměla možnost setkat. Ani nemohla. Byl totiž na tříměsíční misi na Blízkém východě. Nyní, týden poté, co se vrátil, si ji konečně nechal předvolat.
Trochu se podivila, když před něj konečně předstoupila. Ten snědý, nakrátko ostříhaný chlapík s hustým knírkem a zafáčovanou hlavou na ní hleděl, jako by se vždycky znali.
"Kentová?" řekl ostrým hlasem.
"Pane?" reagovala na to.
Usmál se. "Jak se vede?" zeptal se podomácku.
"Musím přiznat, že nadmíru dobře, pane," odpověděla, "v práci se mi daří, zatím jsem unikla všem ostrým hochům a holkám, kteří po mě šli..."
"Vy děláte pro Ústřední utajovací služby?"
"Pane, to myslíte vážně? Samozřejmě, že ano."
"Jenom se ptám," protáhl Moffat, vytáhl cigaretu a nabídl jí. Podívala se na něj s překvapením v očích.
"Ne, já nekouřím," řekla jak jen nejklidněji mohla.
"Heh," usmál se Moffat a odhalil tak vyražený levý špičák, "ale já jo. Je to dobrý na nervy."
"A špatné pro plíce," poznamenal muž trochu širší postavy, jenž se zrovna dostavil do místnosti výtahem.
"Tohle je Arik Thompson, agentko Kentová. Můj dobrý přítel a spolupracovník..." zasmál se Moffat, vstal a objal se se svým kolegou.
Hned nato si s ní Thompson podal ruku a poté se oba posadili před Moffatovým stolem.
"Věřím, že se teď dozvím, proč jsem sem byla předvolána," řekla nedočkavě.
"Jistě," odpověděl na to Moffat a vyndal cigaretu z úst, "vy dva, i když jste se dosud nesetkali, děláte pro Ústřední utajovací služby. A já někoho potřebuju, aby utajil fakt, že poblíž Copperas Cove řádila nějaká potvora a zabila tam osmnáctiletýho kluka. A taky potřebuju, aby se tam někdo vydal a zjistil, co je ta potvora zač... Mimozemšťan, nějaký výtvor z laborek na Oblasti 51... Co já vím..."
"Co přesně se stalo?" zeptal se Thompson.
"Nějací dva mladí šílenci si vyšli na rande, procházeli lesem v noci, a pak najednou... Se vod křovisek vynořil takový hnus, a zabil toho kluka. A ta holka ječela a utíkala pryč, a vzbudila lidi, co spali v jednom domku nedaleko od lesa. Kecala prý furt o nějakým Goatmanovi..." vysvětloval Moffat zcela klidně, a přitom kouřil.
"Goatman? Není to taková... legenda?" pousmála se ta žena.
"Je," odpověděl Moffat, "je to blbost. Totální kravina."
"Bigfoot, Sasquatch..." pokýval hlavou Thompson.
"Všechno jsou to kraviny. Velký, bláznivý kraviny, který si vymýšlí lidi, co jsou na prášky," řekl trochu vášnivě a naštvaně Moffat, "aspoň tak to má vidět zbytek světa. Vždycky se najde skupina nějakých čmuchalů, co na tom něco vidí, ale většina populace téhle planety nedá za jejich existenci kus mušince."
"Existujou," řekl Thompson, "stejně jako tohle monstrum. My ho musíme najít."
"Jasně!" vykřikl Moffat a vtáhl do sebe kouř z cigarety, "to je vaše práce. Přijděte na to, co je to zač, a utajte ho. Šíří se o tom informace v okolí toho městečka nebo vesničky, nebo co to je za hroznou texaskou díru, ale hlavně se svět nesmí dozvědět, že je to pravda. Že ta potvora, ten Goatman, opravdu žije. Dokážete si představit, co by lidi dělali, kdyby...?"
"Otázka, pane," řekla ještě ta žena, "je třeba to opravdu tajit? Většina lidí, jak říkáte, tomu stejně nevěří. Nevěří na taková zvířata. Tak proč zabránit tomu, aby se šířily nějaké hloupé zprávy, které jsou sice pravda, ale nikoho nezajímají?"
"Protože, nováčku, by se mohl najít někdo, kdo by je chtěl zneužít..." odpověděl vážně Moffat.
"Když o nich nikdo neví...?"
"Zatím ne."
"Dobrá, pane. Vyrazíme," řekla bez dalšího otálení ta poněkud ostrá, ale též vyrovnaná žena.

Její jméno je Barbara Rachel Kentová. Druhé vlastní jméno nikdy nepoužívá. Všichni jí říkají jen agentka Kentová. Přišla do CIA v dubnu 2008. V červenci 2008 se poprvé setkala s... Ale to přijde později.

Jo, a ještě jedna věc. Není někým, koho byste zrovna chtěli naštvat.

Z Langley ve Virginii byli agentka Kentová a Arik Thompson letadlem přemístěni do Copperas Cove v Texasu. Už během letu se z nich stali přátelé. Začali se spolu bavit o vážnějších věcech, jakmile se setkali se zbytkem týmu, jemuž měli velet, na kraji lesa lemujícího městečko.
"A jak se daří v osobním životě? Teda, jestli se můžu ptát, jestli ti to nevadí..." řekl Thompson.
"No, teď nic moc. Co ty?"
"Přemýšlel jsem, že bych si vzal jednu Afroameričanku... Znali jsme se pár let... Ale, hehe, ne zas tak dobře. Přece jenom, oba jsme kariéristi. A teď jsem zjistil, že se odstěhovala."
"To ti jako ani nezavolala...?"
"Odstěhovala se už před půl rokem. Já na to teď přišel sám. Volal jsem jí jako jen tak, že bychom zašli na kino..."
"Nepřemýšlela bych o tom, že bych si vzala holku se kterou jsem se půl roku neviděla," zasmála se Kentová.
Hned nato se Barbařiny oči střetly s očima další agentky, té, která na ně se zbytkem týmu čekala. Bylo jí jasné, že na ten její pohled hned tak nezapomene. V jejích očích bylo něco tak podmanivého... Barbara si okamžitě uvědomila, že ta agentka je jako ona.
"Ahoj, já jsem..." chtěla se jí představit.
"Já vím, s Arikem Thompsonem vedete náš tým," řekla na to její nová kolegyně, "já se jmenuju Natalie Mackallová."
Poznaly to hned. Už na první pohled byly do sebe.

Tým jinak sestával z deseti lidí. Barbara si zapamatovala každého, vždyť je všechny musela znát. Ale když se rozdělili a začali pátrat po Goatmanovi, rozhodla, že jí bude doprovázet právě Natalie. Obě věděly, proč. Zatím však nebyl čas na to, aby o tom mluvily. Teď bylo prioritou najít cíl.
Setmělo se. Začalo pršet, bouřit. Thompson ze tmy něco nesrozumitelného zařval. Ostatní agenti přiběhli k němu. Našel mrtvé tělo toho osmnáctiletého chlapce. V jeho okolí se ozýval sténavý, podlouhlý, pištivý zvuk. Po chvíli se začal mísit se zlým, skruhravým smíchem. Avšak nikdo z týmu se netřásl strachy. Jen čekali, kdy se "majitel" ohlodané mrtvoly objeví.
Dalo se čekat, že přijde zezadu. Jeden z agentů zařval hrůzou a bolestí. Něco jej nabodlo na zatočený roh a zatáhlo zpět do křoviska. Ostatní začali na to místo mířit samopaly. Světla se míhala všude kolem. Pak zmizel další agent. A další. Ta nestvůra útočila vždy z jiné strany!
"Ty vado, tak jestli tohle přežiju..." řekla agentka a pak se kousla do rtu. Uviděla, jak lidská ruka vylézá zpoza keře a blíží se k nic netušící Natalii. Bez přemýšlení agentka zmáčkla spoušť. Trefila se!
Poděšený tvor vyskočil zpoza keře celý. Byl to skutečný Goatman! Chodil po dvou, na nohou měl kopýtka, ruce měl lidské. Vypadal v podstatě jako nahý muž s kozlí hlavou. A nebyl vybaven ocasem. Strašlivě páchl. Hůř, než rozkládající se mrtvola.
"Na nic nečekej, střílej dál!!!" zařval Thompson.
Jenže tentokrát byl Goatman rychlejší. Rozehnal se proti agentce a narazil do ní svými zakulacenými rohy. Naštěstí jen lehce, protože pak ho do zad střelila Natalie. Goatman se křečovitě shrbil a spadl na zem. Zatímco pak Natalie a dva další agenti pomáhali Barbaře na nohy, sledoval Thompson zblízka, jak Goatmanovy při umírání tekla ohavná, svítivá, zelená tekutina z tlamy.
"Odeberte vzorek," rozkázal Thompson ostatním.

Agentka Kentová se probrala až v autě. Rány měla důkladně ošetřené.
"Jedeme zpátky do Copperas Cove. Už žádný další horor v texaských lesích," usmála se na ni Natalie.
"Co to krucinál bylo?" zeptala se Barbara.
"Skutečný Goatman."
"Jakže se jim to říká, těm potvorám?"
"Co...?"
"Něco jako... Lipidy? Něco takovýho?"
"Lipidy?!" rozchechtala se Natalie.
"Tryptidi. Ten Goatman je tryptid," řekla Kentová.
"Kryptid, ty jedna..." smála se Natalie. Očividně byla ráda z toho, že je Kentové dobře.
"Já vím, jenom si dělám srandu," reagovala na to Kentová. Tak se jim nějak připletly ruce k sobě, až se chytily.
"Nestvůry jsou skutečné," řekla Natalie.
"No a co? Koho zajímají nějaké nestvůry?" usmála se na ni Barbara.

To byl teprve začátek. Začátek její kariéry v CIA. Netušila, kolikrát se ještě s těmi tvory setká.

Kdo ví, třeba se s nimi bude setkávat navždy... Ale Natalie, ta bohužel ne... A jak dnes Barbara Kentová ví - začíná to krásně, a končí to tragicky. Vždycky.

Úvod

Zdravím!
Když jsem v říjnu 2016 začal psát příběh Lovci kryptidů na svém patrně jediném stále aktivním blogu, nedokázal jsem si představit, že z něj jednou vytvořím celý fiktivní svět. Přestože některé kapitoly byly lepší, některé zase horší, jedna z nich patří k mým nejoblíbenějším příběhům, jedna zase k nejhorším a nechci ji ani vidět, přirostl mi celý příběh k srdci.

Protože se svět Lovců kryptidů stal docela velkým, rozhodl jsem se začít psát několik spin-off příběhů o některých z jeho postav. Už alespoň už února 2019 jsem přemýšlel o psaní příběhu o agentce Barbaře Kentové - a vlastně, proč ne? Když se poprvé objevila v 11. kapitole 2. série nazvané "459", sdělila Jacku Owenovi, vůdci týmu, že se kryptidy zabývala od roku 2008. Lovci kryptidů, tehdy složení pouze z Jacka Owena, Pierra Leroye a jeho nyní již zesnulé sestry Sabine, se dali dohromady zřejmě v roce 2015 (nikoliv v roce 2016). Agentka Kentová tedy může o kryptidech jen básnit. Jako vysoce postavená pracovnice CIA se s nimi setkala již nesčetněkrát.

A právě o jejích dobrodružstvích v dalekých koutech světa bude vyprávět tento příběh. Setkáme se v něm i s některými nám již známými postavami - koneckonců, v některých kapitolách 3. série jsem tomuto příběhu již trochu nadbíhal. Co se stalo, když se před několika lety agentka Kentová setkala v Austrálii s Quartermainem, mužem, jenž si povídá s vlastním stínem? Za jakými tajemnými tvory zamířila agentka Kentová do Bernátek, kde se později střetla se zabijákem kryptidů Gregorym Martinem?

Barbara Kentová je možná vůbec první lovkyní kryptidů. A možná s nimi měla víc blízkých setkání, než všichni Lovci kryptidů dohromady!

Doufám, že se Vám tento příběh bude líbit. A věřte, že to bude pořádná jízda!

HAAS