neděle 21. července 2019

Agentka Kentová - 1. část - Nestvůry jsou skutečné

Mladá černovlasá žena vstoupila do výtahu v moderní, prosklené budově. Nechala se jím odvézt do jejího nejvyššího patra - k veliteli CIA, Fredericku Moffatovi. Přestože pro Ústřední zpravodajskou službu pracovala už několik měsíců, zatím se se svým šéfem neměla možnost setkat. Ani nemohla. Byl totiž na tříměsíční misi na Blízkém východě. Nyní, týden poté, co se vrátil, si ji konečně nechal předvolat.
Trochu se podivila, když před něj konečně předstoupila. Ten snědý, nakrátko ostříhaný chlapík s hustým knírkem a zafáčovanou hlavou na ní hleděl, jako by se vždycky znali.
"Kentová?" řekl ostrým hlasem.
"Pane?" reagovala na to.
Usmál se. "Jak se vede?" zeptal se podomácku.
"Musím přiznat, že nadmíru dobře, pane," odpověděla, "v práci se mi daří, zatím jsem unikla všem ostrým hochům a holkám, kteří po mě šli..."
"Vy děláte pro Ústřední utajovací služby?"
"Pane, to myslíte vážně? Samozřejmě, že ano."
"Jenom se ptám," protáhl Moffat, vytáhl cigaretu a nabídl jí. Podívala se na něj s překvapením v očích.
"Ne, já nekouřím," řekla jak jen nejklidněji mohla.
"Heh," usmál se Moffat a odhalil tak vyražený levý špičák, "ale já jo. Je to dobrý na nervy."
"A špatné pro plíce," poznamenal muž trochu širší postavy, jenž se zrovna dostavil do místnosti výtahem.
"Tohle je Arik Thompson, agentko Kentová. Můj dobrý přítel a spolupracovník..." zasmál se Moffat, vstal a objal se se svým kolegou.
Hned nato si s ní Thompson podal ruku a poté se oba posadili před Moffatovým stolem.
"Věřím, že se teď dozvím, proč jsem sem byla předvolána," řekla nedočkavě.
"Jistě," odpověděl na to Moffat a vyndal cigaretu z úst, "vy dva, i když jste se dosud nesetkali, děláte pro Ústřední utajovací služby. A já někoho potřebuju, aby utajil fakt, že poblíž Copperas Cove řádila nějaká potvora a zabila tam osmnáctiletýho kluka. A taky potřebuju, aby se tam někdo vydal a zjistil, co je ta potvora zač... Mimozemšťan, nějaký výtvor z laborek na Oblasti 51... Co já vím..."
"Co přesně se stalo?" zeptal se Thompson.
"Nějací dva mladí šílenci si vyšli na rande, procházeli lesem v noci, a pak najednou... Se vod křovisek vynořil takový hnus, a zabil toho kluka. A ta holka ječela a utíkala pryč, a vzbudila lidi, co spali v jednom domku nedaleko od lesa. Kecala prý furt o nějakým Goatmanovi..." vysvětloval Moffat zcela klidně, a přitom kouřil.
"Goatman? Není to taková... legenda?" pousmála se ta žena.
"Je," odpověděl Moffat, "je to blbost. Totální kravina."
"Bigfoot, Sasquatch..." pokýval hlavou Thompson.
"Všechno jsou to kraviny. Velký, bláznivý kraviny, který si vymýšlí lidi, co jsou na prášky," řekl trochu vášnivě a naštvaně Moffat, "aspoň tak to má vidět zbytek světa. Vždycky se najde skupina nějakých čmuchalů, co na tom něco vidí, ale většina populace téhle planety nedá za jejich existenci kus mušince."
"Existujou," řekl Thompson, "stejně jako tohle monstrum. My ho musíme najít."
"Jasně!" vykřikl Moffat a vtáhl do sebe kouř z cigarety, "to je vaše práce. Přijděte na to, co je to zač, a utajte ho. Šíří se o tom informace v okolí toho městečka nebo vesničky, nebo co to je za hroznou texaskou díru, ale hlavně se svět nesmí dozvědět, že je to pravda. Že ta potvora, ten Goatman, opravdu žije. Dokážete si představit, co by lidi dělali, kdyby...?"
"Otázka, pane," řekla ještě ta žena, "je třeba to opravdu tajit? Většina lidí, jak říkáte, tomu stejně nevěří. Nevěří na taková zvířata. Tak proč zabránit tomu, aby se šířily nějaké hloupé zprávy, které jsou sice pravda, ale nikoho nezajímají?"
"Protože, nováčku, by se mohl najít někdo, kdo by je chtěl zneužít..." odpověděl vážně Moffat.
"Když o nich nikdo neví...?"
"Zatím ne."
"Dobrá, pane. Vyrazíme," řekla bez dalšího otálení ta poněkud ostrá, ale též vyrovnaná žena.

Její jméno je Barbara Rachel Kentová. Druhé vlastní jméno nikdy nepoužívá. Všichni jí říkají jen agentka Kentová. Přišla do CIA v dubnu 2008. V červenci 2008 se poprvé setkala s... Ale to přijde později.

Jo, a ještě jedna věc. Není někým, koho byste zrovna chtěli naštvat.


Z Langley ve Virginii byli agentka Kentová a Arik Thompson letadlem přemístěni do Copperas Cove v Texasu. Už během letu se z nich stali přátelé. Začali se spolu bavit o vážnějších věcech, jakmile se setkali se zbytkem týmu, jemuž měli velet, na kraji lesa lemujícího městečko.
"A jak se daří v osobním životě? Teda, jestli se můžu ptát, jestli ti to nevadí..." řekl Thompson.
"No, teď nic moc. Co ty?"
"Přemýšlel jsem, že bych si vzal jednu Afroameričanku... Znali jsme se pár let... Ale, hehe, ne zas tak dobře. Přece jenom, oba jsme kariéristi. A teď jsem zjistil, že se odstěhovala."
"To ti jako ani nezavolala...?"
"Odstěhovala se už před půl rokem. Já na to teď přišel sám. Volal jsem jí jako jen tak, že bychom zašli na kino..."
"Nepřemýšlela bych o tom, že bych si vzala holku se kterou jsem se půl roku neviděla," zasmála se Kentová.
Hned nato se Barbařiny oči střetly s očima další agentky, té, která na ně se zbytkem týmu čekala. Bylo jí jasné, že na ten její pohled hned tak nezapomene. V jejích očích bylo něco tak podmanivého... Barbara si okamžitě uvědomila, že ta agentka je jako ona.
"Ahoj, já jsem..." chtěla se jí představit.
"Já vím, s Arikem Thompsonem vedete náš tým," řekla na to její nová kolegyně, "já se jmenuju Natalie Mackallová."
Poznaly to hned. Už na první pohled byly do sebe.

Tým jinak sestával z deseti lidí. Barbara si zapamatovala každého, vždyť je všechny musela znát. Ale když se rozdělili a začali pátrat po Goatmanovi, rozhodla, že jí bude doprovázet právě Natalie. Obě věděly, proč. Zatím však nebyl čas na to, aby o tom mluvily. Teď bylo prioritou najít cíl.
Setmělo se. Začalo pršet, bouřit. Thompson ze tmy něco nesrozumitelného zařval. Ostatní agenti přiběhli k němu. Našel mrtvé tělo toho osmnáctiletého chlapce. V jeho okolí se ozýval sténavý, podlouhlý, pištivý zvuk. Po chvíli se začal mísit se zlým, skruhravým smíchem. Avšak nikdo z týmu se netřásl strachy. Jen čekali, kdy se "majitel" ohlodané mrtvoly objeví.
Dalo se čekat, že přijde zezadu. Jeden z agentů zařval hrůzou a bolestí. Něco jej nabodlo na zatočený roh a zatáhlo zpět do křoviska. Ostatní začali na to místo mířit samopaly. Světla se míhala všude kolem. Pak zmizel další agent. A další. Ta nestvůra útočila vždy z jiné strany!
"Ty vado, tak jestli tohle přežiju..." řekla agentka a pak se kousla do rtu. Uviděla, jak lidská ruka vylézá zpoza keře a blíží se k nic netušící Natalii. Bez přemýšlení agentka zmáčkla spoušť. Trefila se!
Poděšený tvor vyskočil zpoza keře celý. Byl to skutečný Goatman! Chodil po dvou, na nohou měl kopýtka, ruce měl lidské. Vypadal v podstatě jako nahý muž s kozlí hlavou. A nebyl vybaven ocasem. Strašlivě páchl. Hůř, než rozkládající se mrtvola.
"Na nic nečekej, střílej dál!!!" zařval Thompson.
Jenže tentokrát byl Goatman rychlejší. Rozehnal se proti agentce a narazil do ní svými zakulacenými rohy. Naštěstí jen lehce, protože pak ho do zad střelila Natalie. Goatman se křečovitě shrbil a spadl na zem. Zatímco pak Natalie a dva další agenti pomáhali Barbaře na nohy, sledoval Thompson zblízka, jak Goatmanovy při umírání tekla ohavná, svítivá, zelená tekutina z tlamy.
"Odeberte vzorek," rozkázal Thompson ostatním.


Agentka Kentová se probrala až v autě. Rány měla důkladně ošetřené.
"Jedeme zpátky do Copperas Cove. Už žádný další horor v texaských lesích," usmála se na ni Natalie.
"Co to krucinál bylo?" zeptala se Barbara.
"Skutečný Goatman."
"Jakže se jim to říká, těm potvorám?"
"Co...?"
"Něco jako... Lipidy? Něco takovýho?"
"Lipidy?!" rozchechtala se Natalie.
"Tryptidi. Ten Goatman je tryptid," řekla Kentová.
"Kryptid, ty jedna..." smála se Natalie. Očividně byla ráda z toho, že je Kentové dobře.
"Já vím, jenom si dělám srandu," reagovala na to Kentová. Tak se jim nějak připletly ruce k sobě, až se chytily.
"Nestvůry jsou skutečné," řekla Natalie.
"No a co? Koho zajímají nějaké nestvůry?" usmála se na ni Barbara.

To byl teprve začátek. Začátek její kariéry v CIA. Netušila, kolikrát se ještě s těmi tvory setká.

Kdo ví, třeba se s nimi bude setkávat navždy... Ale Natalie, ta bohužel ne... A jak dnes Barbara Kentová ví - začíná to krásně, a končí to tragicky. Vždycky.

pondělí 1. července 2019

Úvod

Zdravím!
Když jsem v říjnu 2016 začal psát příběh Lovci kryptidů na svém patrně jediném stále aktivním blogu, nedokázal jsem si představit, že z něj jednou vytvořím celý fiktivní svět. Přestože některé kapitoly byly lepší, některé zase horší, jedna z nich patří k mým nejoblíbenějším příběhům, jedna zase k nejhorším a nechci ji ani vidět, přirostl mi celý příběh k srdci.

Protože se svět Lovců kryptidů stal docela velkým, rozhodl jsem se začít psát několik spin-off příběhů o některých z jeho postav. Už alespoň už února 2019 jsem přemýšlel o psaní příběhu o agentce Barbaře Kentové - a vlastně, proč ne? Když se poprvé objevila v 11. kapitole 2. série nazvané "459", sdělila Jacku Owenovi, vůdci týmu, že se kryptidy zabývala od roku 2008. Lovci kryptidů, tehdy složení pouze z Jacka Owena, Pierra Leroye a jeho nyní již zesnulé sestry Sabine, se dali dohromady zřejmě v roce 2015 (nikoliv v roce 2016). Agentka Kentová tedy může o kryptidech jen básnit. Jako vysoce postavená pracovnice CIA se s nimi setkala již nesčetněkrát.

A právě o jejích dobrodružstvích v dalekých koutech světa bude vyprávět tento příběh. Setkáme se v něm i s některými nám již známými postavami - koneckonců, v některých kapitolách 3. série jsem tomuto příběhu již trochu nadbíhal. Co se stalo, když se před několika lety agentka Kentová setkala v Austrálii s Quartermainem, mužem, jenž si povídá s vlastním stínem? Za jakými tajemnými tvory zamířila agentka Kentová do Bernátek, kde se později střetla se zabijákem kryptidů Gregorym Martinem?

Barbara Kentová je možná vůbec první lovkyní kryptidů. A možná s nimi měla víc blízkých setkání, než všichni Lovci kryptidů dohromady!

Doufám, že se Vám tento příběh bude líbit. A věřte, že to bude pořádná jízda!

HAAS