"Není mi z něj dobře," přiznala Natalie.
"No," protáhla Barbara, "mě taky ne."
Pak k nim přistoupil doktor Horst Fischer, vedoucí chystané pitvy. Jeho obličej, pokrytý vráskami moudrosti, zářil nadšením.
"Sebe vás z něho? Mě taky. Je to possádná potvorra. Nechtěl bych být na mrrtvém konci jejích rrohů, se vší úctou k vám, madam," řekl se svým silným německým přízvukem.
"No, jenom do mě těma rohama narazil. Až zas tak strašný to nebylo," zasmála se Barbara.
Doktora Fischera zajímala především ona smrdutá tekutina, která vytekla Goatmanovi z tlamy okamžitě poté, co zemřel. Jakmile obě agentky opustily pitevnu, rozkázal svým kolegům, aby do Goatmanova břicha zanořili skalpely. On mezitím otevřel zkumavku, a vykapal tekutinu na stolek mikroskopu. Jak tak mikroskop zaostřoval a prohlížel si neobyčejně zvláštní strukturu této látky, ani si nevšiml, že jeden z jeho podřízených omdlel. Další dva právě stáli u stolu a vyměňovali si rukavice. Teprve pak si uvědomili, že jejich kolega, Ron, leží nehybně na zemi.
"Doktore!!! Doktore!!!" začali oba mladíci křičet, jako by šlo o život. A popravdě, vlastně o život šlo.
Fischer se zvedl ze židle a přiběhl k Ronovi.
"Prroboha! To není možné!" zařval. Sáhl Ronovi na srdce. Necítil žádný tep.
"Uvědomte Thompsona! Okamžžitě!!!" zařval skoro hystericky. Srdce se Ronovi zastavilo teprve před chvílí, jistě by ho ještě šlo zachránit!
Jakmile byl Ron na nosítkách odnesen z pitevny, prohlédl si Fischer znovu Goatmanovo tělo. Z otevřeného, silně rozšířeného řezu v jeho břiše pomalu vytékala ta zelená, svítivá tekutina, připomínající sliz.
Fischer se zalekl. Nechtěl se k ní přiblížit. Patrně šlo o nějaký jed či něco podobného! Ale jak se tato tekutina dostala do Ronova těla? Vytryskla snad omylem na jeho jazyk? Spolkl kapičku jedu, a to jej zabilo? Nebo se tekutina vstřebala do jeho kůže? Ale jak by se to mohlo stát muži, který byl od hlavy k patě zakrytý? Až pak si Fischer uvědomil poslední možnost. No jistě, tekutina se musela vypařit! Pomalu se jí nadýchal... To bylo ono! Fischer vyšel ven z pitevny. Udělalo se mu špatně. Cítil, že se asi brzy pozvrací. V tu chvíli mu vše projelo hlavou. Když seděl u mikroskopu a studoval tu látku, také se jí nadýchal. Ten ostrý zápach byl varováním. Fischer sebou před pitevnou sekl jako poražený býk.
V době incidentu byly již Barbara a Natalie na cestě z Langley. Odlétaly na severozápad, za hranice Spojených států. Frederick Moffat jim dal nový úkol.
Na břehu jezera Okanagan v Britské Kolumbii byl prý spatřen starý známý kanadský kryptid Igopogo. Jezerní nestvůra s vlčí hlavou prý napadla padesátiletého rybáře a jeho osmiletou dceru, když spolu na břehu chytali ryby. Podle očitých svědků je stáhla do svého hlubokého jezerního ráje - Okanagan se může chlubit maximální hloubkou 232 metrů - a to byl jejich konec. Dvě pracovnice CIA teď měly ve spolupráci s Provinciální policií Britské Kolumbie zahladit stopy a případně se pokusit oba pohřešované najít, byli-li tedy ještě stále naživu.
Z Vancouveru, startovacího bodu po přistání, to ke břehům Okanagan Lake zabralo přibližně 4 a půl hodiny autem. Tam se pak obě ženy setkaly s mladým policistou Williamem. Jeho předky byli původní obyvatelé Ameriky. Bylo to na jeho obličeji znát. Měl neskutečně příjemný výraz v obličeji. Takový rozhodný, takřka až moudrý, což bývá u třicetiletých mužů dosti výjimečné.
"Vysvětlete mi jednu věc," začala Kentová, "jak může nějaká podvodní příšera - pokud tedy existuje - sežrat dva lidi na břehu jednoho z trochu populárnějších kanadských jezer?"
"Taky tomu nemůžu uvěřit," odpověděl William, "ale prý je to pravda. Už jsem mluvil s tuctem lidí, kteří to údajně viděli..."
"Určitě tu něco žije. O Igopogo se mluví už přinejmenším několik desetiletí," řekla Natalie.
"Paní Haskellová, jediná pozůstalá, musela být převezena do nemocnice. O možné smrti své dcery nechce ani slyšet," informoval William.
"Myslíte, že jsou živí? Ti dva ztracenci?" zeptala se Kentová.
"Nevím... Obávám se, že... nejspíš ne. Ale musíme najít jejich těla."
"Takže jaký je plán?" zazněl Nataliin hlas.
"Plán je takový, že si teď oblečeme neoprény, hodíme na sebe tyhle zrezlé vodní skafandry - velmi moderní, ve skutečnosti - skočíme na člun a zaplujem si až do středu jezera. A tam se pak potopíme do co největší hloubky," řekl William.
Dvě hodiny na to projíždělo temnými hlubinami jezera několik světel. Barbara, Natalie a William pátrali po ostatcích otce a dcery Haskellových, bez úspěchu. Ve člunu na hladině seděla policistka jménem Lena. Nedělala tak prakticky nic, jen čekala, až se její kolega se dvěma agentkami zase vynoří.
V jednu chvíli se člun mírně zatřásl, jako by do něj snad něco zespodu narazilo. Lena se probrala z bezvýznamného hledění na vodní hladinu.
"Dicky," řekla si pro sebe nahlas.
Pak vykřikla překvapením. Asi dvacet metrů od člunu vytryskla voda v podobě dvou miniaturních gejzírů. Něco, něco se tam nadechlo! Voda vytryskla, to něco nasálo do nozder vzduch, a zase se to skrylo v hlubinách. Lena se sebe samotné ptala, zda je to možné. Je toto jezero opravdu domovem Igopoga? Pod člunem se zničehonic objevil černý stín. Byl podlouhlý, musel patřit nějakému většímu zvířeti. Člun se zase zakolébal. A pak znovu! Lena neváhala. Vytáhla pistoli a namířila ji na vodní hladinu. Nic. Zase se to ztratilo. Popadla tedy vysílačku. Musela kontaktovat potápěče. A právě v tu chvíli se člun rozletěl na kusy. Lena vyletěla do vzduchu, pistole jí přitom vypadla z ruky. Dopadla tvrdě na vodní hladinu. Bylo to jako dopadnout na beton. Její obličej okamžitě zrudnul bolestí. Možná to celé někdo viděl ze břehu, ale ten byl daleko. Nikdo jí tu teď nemohl pomoci. Lena kopala vodu, křičela o pomoc, a pak byla náhle stažena pod hladinu. Něco stisklo její nohu, a strašlivou rychlostí ji to táhlo do hlubiny. Nestačila se tomu zvířeti podívat do očí. Ani je nespatřila. Dokonce ani neměla šanci ucítit další kousnutí. Její plíce se totiž předtím zaplnily vodou. Ať už ta příšera byla čímkoliv, Lenu utopila dříve, než ji mohla krvelačně zabít.
Možná jen pár minut nato se světlo Williamovy baterky střetlo s klesajícím tělem Leny. Byl tak šokován, že by řval. Zrychlil se mu tep, začal hlasitěji vtahovat vzduch z bomby na zádech. Zasvítil baterkou kolem její mrtvolu. Nic tu nebylo. Její vrah se prostě ztratil.
Zato Natalie jen pár desítek metrů odtud spatřila velkou černou ploutev, dotýkající se dna jezera. Plula k ní, avšak když se přiblížila, ploutev se ztratila, stejně jako její nositel. Natalie se otočila na Barbaru. Gestem jí naznačila, že ve vodě před ní se cosi skrývá. Barbara připlula blíž. Zahleděly si do očí. Nejradši by si je teď podaly. Měly se opravdu rády. Ve vteřině se však světla jejich baterek z neznámého důvodu vypnula.
Natalie zachrastila svou baterkou. Něco bylo špatně! Tohle se nemělo stát! Světlo zase po chvilce ozářilo hlubinu Okanaganu. Ale Barbara byla pryč! Zmizela, prostě se vytratila! Natalie by nejradši zařvala zděšením a strachem. Máchala baterkou kolem sebe ve snaze spatřit svou novou přítelkyni nebo jejího únosce. Spatřila v dálce tenký světelný sloupek, kývající se obdobně chaoticky ze strany na stranu. Kdo ví, jak dlouho jí trvalo, než k němu připlula.
Stanula tváří v tvář Williamovi. Gesty jí naznačil, že Lena je mrtvá. Že na ně už nahoře nikdo nečeká! Natalie úplně ztuhla. Ne že by Williama neviděla ráda, ale když tu je on, kde je Barbara?
O její potápěčskou ploutvi zavadilo cosi nesmírně hrubého. Protáhlá, šupinatá hlava s přivřenýma očima a dlouhými, ostrými zuby připomínajícími ostny, vycházejícími z široké, jakoby se usmívající tlamy. Huba jezerního démona chňapla po ploutvi a začala jí třást. Natalie z ní hbitě vysunula nohu, a příšera stejně rychle nechala ploutev být. Blížila se přímo k jejímu obličeji. A bylo jasné, že zaútočí...
Žádné komentáře:
Okomentovat