čtvrtek 12. září 2019

Agentka Kentová - 3. část - Souboj v hlubině

Natalie nebyla úplně bezbranná. Na opasku měla připnutou pistoli s harpunovou střelou. Jediným pravidlem zde bylo, že mohla vystřelit na cíl z velmi malé vzdálenosti. Z toho důvodu nebyla taková zbraň zrovna vždycky využitelná. Ale v této neuvěřitelně vzácné situaci, kdy obrovitý podvodní netvor otevíral tlamu, a jeho dýkovité zuby se k ní rychle blížily, rozhodně využitelná byla! Natalie zmáčkla spoušť, a harpuna prorazila vodu. Zachytila se mezi zuby obrovského jezerního démona. Ten začal házet hlavou ze strany na stranu, až se na chvíli ztratila v myriádě bublinek. Podařilo se mu trhavým pohybem přetrhnout lanko, spojující harpunu s pistolí, ale kovový hák ze svých zubů nedostal. Nehezky se mezi nimi zaklesl, a zvíře teď kvůli němu nemohlo zavřít tlamu.

Natalie využila netvorova zděšení, a vzdálila se od něj. Bohužel nemohla plavat příliš rychle. Postupovala pomalu. A pak se něco dotklo jejího ramene. Tak moc se polekala, že jedním dechem vtáhla až příliš mnoho kyslíku, a udělalo se jí špatně. Kdyby mohla, pozvracela by se, ale s dýchacím přístrojem v ústech to nebyl dobrý nápad. Uklidnila se však během krátké chvilky. Uvědomila si totiž, že jejího ramene se dotkl William. Potápěčským gestem se omluvil. Z dálky asi deseti metrů posvítily na jezerní příšeru, stále se držící dna. O jeho písečný, místy i štěrkovitý povrch se snažila hák opatrně sejmout ze zubů. Natalie se teď chtěla zaměřit na hledání Barbary. Při pomyšlení na to, že se jí mohlo něco stát, se jí svíralo srdce!

Teprve teď si Natalie i William všimli, že zpoza jezerního netvora, s velkou pravděpodobností skutečného Igopoga, se vodou line krvavá stopa. Natalie se vehnaly slzy do očí! Barbara! Co s ní ten netvor udělal? Proplavali s Williamem kolem monstra a mířili za pomalu mizející krvavou linií. Jenže právě teď se Igopogo, možná sedm metru dlouhý plesiosaur, přestal soustředit na hák mezi zuby. Vrhnul se na Williama. Nedalo se mu uplavat. Prostě jen otevřel tlamu, a jeho zuby se najednou ocitly jen centimetry od Williamovy ruky. Mladý kanadský policista však pohotově vytáhl nůž, a zabodl jej Igopogovi do dásna. A tlačil ho do něj, co to jen šlo. Když Igopogo zavřel tlamu, měl v ní už dva předměty, jež z ní zkrátka nemohl dostat. Z jeho tlamy teď také proudila spousta krve. Narazil zavřenou tlamou do Williama, a to zezadu, takže skoro smetl ze zad jeho kyslíkovou bombu. Hned nato Igopogo svou mohutnou hubu opět rozevřel, a prokousl dýchací šňůru. William se začal dusit.

Natalie se odvážila vrhnout se na Igopoga holýma rukama. Obepnula rukama jeho dlouhý krk, a snažila se odtáhnout jej od Williama. Pomohla si ostrým kamenem, který nahmatala na dně. Praštila jím Igopoga do hlavy. Možná ho jen poškrábala, ale vodní netvor se dal na ústup. Rychle se ztratil v temné hlubině. Natalie neměla čas na odpočinek. Okamžitě připlula k Williamovi a vytáhla z kapsy v neoprénu náhradní dýchací zařízení, napojené pochopitelně na její kyslíkovou bombu. William se nadechl snad jen vteřiny předtím, než mohl vypustit duši. Museli teď plavat společně. Natalie si všimla jeskyně, o které dosud nikdo nevěděl. S Williamem do ní vpluli. Podařilo se jim dosáhnout hladiny, mnohem níže, než se nacházela hladina jezera. Čekalo je tu velké překvapení.


Na krátkém břehu téhle jeskynní tůně seděla u blikající baterky Barbara, a mnula si zkrvavenou levou nohu. Vedle ní se k sobě tiskli dva malí plesiosaurci; potomci velkého Igopoga! A v samém rohu jeskyně, celí zmrzlí, promočení, byli otec a dcera Haskellovi.
"Barbaro! Proboha, ty žiješ! Myslela jsem, že se utrápím..." vykřikla Natalie a objala se se svou přítelkyní.
"Měla jsem strach, že cestičku do téhle jeskyně nenajdete," řekla Barbara, "každopádně moje kyslíková bomba je v pořádku, tak bych se snad odsud beztak dostala... Igopogo mě kousl do nohy, ale pak se zaměřil na Vás, a já tupě odplavala. Ale našla jsem tuhle skrýš. Má tu mláďata. A odnesl do ní Haskellovy. Jsou oba zranění. Krvácejí, Igopogo je pokousal. Myslel, že jimi nakrmí ty dva neřády, ale oni nejspíš lidské maso odmítli."
"No jo, ale co teď, agentko Kentová? Máme tu dvě funkční bomby, tu vaši a tu Nataliinu. K obou máme náhradní dýchací přístroj, připnutí k bombě, ale to znamená, že tady v jeskyni bude někdo z nás muset zůstat," řekl William, "a to bude kdo?"
"Já," řekl starý Haskell, "hlavně prosímvás odveďte mou dcerku do bezpečí."
"Fajn," řekla Barbara, "Natalie, ty teda ke břehu dostaneš Williama, já vezmu tu holku, a pak se sama vrátím tady pro pana Haskella."

Vypluli z jeskyně. Nic se nedělo. V pořádku dosáhli hladiny. Vše šlo podle plánu. Natalie, William a osmiletá holčička zůstali na břehu, Kentová si dala na nohu obvaz, převázala ho nějakou gumovou, elastickou látkou, a znovu vydala do hlubiny pro starého Haskella. Jenže když se vynořila v jeskyni, spatřila dospělého Igopoga, šinoucího se po úzkém břehu při její stěně, jak se na něj chystá zaútočit. Musela jednat rychle. Začala střílet z pistole. Hluk v jeskyni vyděsil především malé Igopogy. Dospělec, vyrušený zděšeným křikem svých mláďat, nechal Haskella být. Ten okamžitě skočil do vody za Kentovou.
"Dejte si tohle do pusy," řekla Kentová a podala mu náhradní dýchací přístroj, "a držte se mě za ruku. A kopejte nohama. Musíme plavat co nejrychleji!"
Haskell na to nemohl reagovat jediným gestem, nebyl čas. Ponořili se, a začal závod o život.

Jakmile dosáhli dna jezera, Igopogo se opět zakousl Barbaře do nohy. Opět do té staré rány! Barbara zařvala, i když to přes dýchací přístroj nešlo moc slyšet. Otočila se, a z jeho otevřené tlamy vytáhla Williamův nůž. Chystala se bodnout jej do Igopogovy hlavy, ale z výšky se náhle snesl další harpunový hák, a opět narazil do Igopogových zubů. Uvolnil tak ten předchozí. Dost to ale bolelo.

Barbara se podívala na sebe. Natalie ji neopustila! Popadla ji za ruku, a vytáhla Barbaru s Haskellem na hladinu. Rychle doplavali na břeh. Mise splněna!

"No vidíte, a Igopogo z toho nakonec vyvázl takřka bez zranění," usmála se Kentová.
"Jenže zabil Lenu," připomněl William, "takže to je zabiják lidí..."
Nastalo ticho. Na to už nešlo nic říct.

To, že v Okanaganu žije velký jezerní démon, totiž přežívající plesiosaurus, bylo samozřejmě utajeno. Lena dle "oficiální" verze zemřela při přestřelce se zločincem na okraji Vancouveru během mise, na kterou byla sama vyslána. Její tělo jím mělo být vhozeno někam do řeky. Rozkousané tělo Leny bylo samozřejmě z Okanaganu vytaženo, a pohřbito. Haskellovi podepsali spis, podle něhož neměli o tomto incidentu nikde mluvit. Podle "oficiální" verze se jen ztratili v okolních lesích. Byli samozřejmě jaksepatří odškodněni.


Po návratu do Langley se s Barbarou a Natalií setkal Arik Thomson. Řekl jim o tom, co se stalo Horstu Fischerovi. V laboratořích se pak trojice setkala s Frederickem Moffatem.
"Doktor Fischer je v nemocnici, stejně jako Ron. Mrtvola Goatmana byla uložena do mrazáku, rovněž jako veškeré tělní tekutiny, jež z ní byly odebrány. Nechceme nic riskovat," vysvětlil Moffat.
"Ať už je to cokoliv, zdá se, že tyhle jedovaté látky jsou v Goatmanově těle přítomny zcela přirozeně," dodal Thomson.
"Ale... mají potenciální využití. Víte, na co myslím," řekl Moffat.
"Zbraně? Chemické, nebo... biologické zbraně? Z kryptida?" zeptala se překvapeně Barbara.
"Ano," odpověděl Moffat, "a právě proto nechceme, aby se o Goatmanovi někde dozvěděli. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby na tohle někdo přišel? Goatmanů musí žít v Texasu, a kdo ví, možná i v jiných státech, víc. Jednoduše by je pochytali, pozabíjeli, a pak z nich vytvořili třeba plynové granáty. Ta látka je tvořena toxinem, který poblázní nervový systém. Nejdřív začnete zvracet, pak ztratíte vědomí, a začnete mít nepříjemné halucinace. Ani Horst, ani Ron se z toho ještě nedostali... Je to síla."
"Ale jak víte, že jednou Goatmana pro něco takového někdo nevyužije?" zeptala se Barbara.

Žádné komentáře:

Okomentovat